Když se vám chce smát... Příhody z rodinné pizzerie

Dnes večer mám zase chuť se smát a nechci v tom být sama, snad proto jsem pustila uzdu svým vzpomínkám. Pracovat s lidmi je velmi náročné, ví to jistě každý, kdo to někdy zkusil, nicméně já si život bez toho neumím představit.

Je to už skoro 5 let, co jsem své mamce začala ve volných chvílích vypomáhat v pizzerii, a řeknu vám, tam se tedy dějí věci.

Lechtat v podbřišku mě začíná už při samotných objednávkách. Aby pan Murphy nebyl pozadu, buďte si jistí, že všechny objednávky se zásadně kupí vždycky jenom v jednu chvíli. A když už začíná nastávat panika, protože práce je více než času, zazvoní opět telefon. Ještě než dotyčný na druhém konci vyřkne své přání, dostane se mu hbitě odpovědi mé mamky: „Ano, uděláme Vám pizzu, ale bude to trvat, já teď dělám hasiče.“ Chtěla bych být tím, kdo objednával, neboť musel mylně nabýt dojmu, že v pizzerii hoří.  A přitom si jen místní hasiči objednali pizzu. Jenže objednávající neznal okolnosti, a tak jsem se mohla zlomit v půlce, když to mamka pronesla. Nedávno volal o pizzu jeden pán, který se záhy dozvěděl, že bude muset asi hodinu čekat, protože jsme zavalení. Ještě než ho myšlenky dovedly na zával v dole, duchapřítomně zareagoval – a čím jste zavalení? Krabicemi? No kéž by, to by bylo asi rychlejší než péct všechny ty pizzy.

Ovšem buďme upřímní, ony i ty objednávky od volajících jsou mnohdy zábavné. Někdy si dokonce myslím, že si nás lidé pletou s kulturním střediskem, když začnou objednávat divadlo v domnění, že žádají o pizzu Diavolo. A co teprve, když máte v jídelníčku pizzu, která se jmenuje Kuřecí fantazie, ovšem dotyčný by si dal rád jakýsi Kuřecí sen. To pak koutky cukají… A konečně, když máte to štěstí a moje mamka už je natolik upracovaná, že se jí při objednávkách motají slova, představí se vám jako paní Pizzerová.

Nejvíce se mi však do paměti vryla vzpomínka na letní prázdniny, kdy k nám odpoledne přišla parta mladých lidí a navečer, jak už to tak bývá, dostali chuť na panáky. Mě, tehdy ještě nezkušenou výpomoc za barem, naučili, jak namíchat Semafor, Zasněžené Alpy nebo Krvavá záda. Když ale vyřkl přání poslední z objednávajících, že by chtěl namíchat Drátěnku, užasle jsem hleděla. Tak tenhle název zněl už sám o sobě jako tutovka. Říkám tedy: „Není problém – co k tomu potřebujeme?“ Prý ocet a rum. Nejen že se mi zkřivil úsměv, jako bych se už napila, ale ocet zrovna není typickou surovinou při výrobě pizzy a na baru jej lidi taky moc nepijí. Jenže takovou šanci - naučit se míchat Drátěnku - jsem si nemohla nechat ujít. Přeběhla jsem náměstí a u Vietnamců sehnala ocet, vrátila jsem se a začala míchat. Nechápu, že mi neřekli, v jakém poměru se to míchá. Takže 1:1 rumu a octa. Vyskládala jsem to před ně a opět jsem užasle čekala. Myslím, že se mi ta pusa zkřivila taky, a to jsem se na ně pouze dívala. Prý je to výtečné, ale ať to zkusím znovu a dám tam 90 % rumu a jen trošku octa. :D Ten večer se vydařil, nasmáli jsme se, byli to opravdu fajn lidi a já ještě netušila, že Drátěnka se znovu vrátí na scénu.

Asi o měsíc později měli v našem malebném městečku soustředění nějací florbalisti (či fotbalisti, teď už nevím, neviděla jsem je ani s míčem, ani s florbalkou, tak si to nepamatuji). Ale i tahle parta přišla ochutnat naši pizzu. Když zahnali hlad, popíjeli, povídali a ti nejvytrvalejší z nich přišli k baru na panáky. Jeden objednal fernety, druhý objednal rumy a třetí povídá: „Slečno, prosím Vás, co tam máte nejlepšího? Chci nějaký trhák.“ Nevím proč, ale před očima se mi zjevila Drátěnka. Ten název je naprosto ohromil, asi jako tenkrát mne. Chtěla jsem je ještě varovat, ale nedali se, takže jsem všem namíchala objednanou Drátěnku – ocet už přeci byl. Tomu, co jsem viděla, říkám symfonie šklebů. Hrdinně řekli: „Ještě jednou!" To jsme se zas nasmáli, a když jsme se loučili, pronesli: „Teda ženský, pizzu tady máte fakt výbornou, ale s tou Drátěnkou díru do světa neuděláte!“  Snad proto už se u nás nikdy neobjevila ani v ústní nabídce, každopádně dodnes mě hřeje ve vzpomínkách.

Ještě jsem v pizzerii nezažila den, kdy by mě nerozesmál alespoň jeden z hostů, moje mamka nebo ostatní spolupracovníci. Proto se tam tak ráda vracím, a když mohu, trávím zde víkendy, protože tohle vše stojí za to! Co by byl život bez Drátěnky… Tak co, kdo ji zkusí?