Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Žena za volantem a vědomosti těžce získané

14. 04. 2019 10:03:14
Stává se mi pravidelně, že pánské pokolení ohromuji tím, že jako žena znám obsah a výkon svého auta, a nejen to, i další různé parametry nesouvisející zrovna s barvou vozu.

Skutečný šok pak přichází, když sdílím své postřehy o poloose v autě. Už se mi stalo, že ani ten chlap naproti netušil, že v autě něco takového je. Jenže já to vím – a bodejť by ne, praskla mi víckrát než některým matkám plodová voda.

A to je vysvětlením všeho. Mám taťku, jenž autům hoví, zejména starším modelům, které ještě nemají vše ovládané počítačem, a tak nejen že mi vždy řešil závady na autě, ale také mi je pak laicky osvětloval a já každým rokem, pak již každým měsícem a v poslední době se mi zdálo, že již každým dnem, obohacovala své znalosti z oblasti automobilů.

Byla jsem majitelkou Škody Octavia, kráskou z přelomu tisíciletí s obsahem 1.9 a výkonem 81 kW. Možná se mi povedlo navodit dojem, že jsem fakt automobilový mág, to bych chtěla, ale opak je pravdou. :D Ačkoliv vím o něco víc, než jakou má mé auto barvu, ne vždy jsem si tím dobře posloužila. Neboť zjistit to za cenu toho, že jezdíš po třech kolech... to opravdu moc nechceš. :D

Asi tak před rokem jsem si nechala měnit kola (o původci výměny raději pomlčím :D) ze zimních na letní, dnes již vím, že bych je měla po nějakých 50 km zkontrolovat, zda jsou dobře dotažená. Tahle nebyla. Ujela jsem asi 100 km a tu se začal ozývat nějaký prapodivný zvuk kdesi zpoza auta. Jako největší znalec jsem bravurně vyhodnotila situaci s tím, že mám díru na výfuku, a proto to auto tak divně drnčí. Jezdila jsem s tím celý týden do práce, když tu se auto zdálo být již zvukem závodní a začalo mi trošku stahovat řízení ke straně. Tento fakt jsem si zcela exaktně vysvětlila tím, že jsem neměla po výměně kol udělanou geometrii řízení, takže jsem mírné manévry svého auta k jedné straně omluvila s tím, že za pár dní se mi na to taťka stejně podívá.

V pátek jsem jela naposledy do práce a pak jsem si to chtěla svištět 120 km do rodných krajin. Dostala jsem však jasné echo, že pokud se chci svým autem ještě chvíli někam přibližovat, musím své motoristické znalosti nechat dřímat a nehrát si na strejdu Googla. Po práci jsem vyrazila z Hostivaře směrem k dálnici, kdo to tam zná, ví, že to není tak daleko. Naštěstí jsem ale na dálnici nedojela. Stačila mi jedna zatáčka a stoupání do kopce, když mé auto začalo na vozovce předvádět neotřelé plavecké kreace. Zděšeně jsem se podívala do levého zrcátka a zahlédla levé zadní kolo vykloubené tak, že mi vlasy stanuly hrůzou na hlavě a náš pomyslný oční kontakt mě vyděsil. Takže výfuk to nebyl. Jenže je pátek, 15:30 a já jedu po hlavní silnici v Praze, když zastavím, zablokuju dopravu a bude hotovo. Můj projev solidarity nespal, každý normální člověk by zastavil, já nutně potřebovala odbočit do té ulice vpravo, abych nezapříčinila kolaps dopravy. Při poslední zatáčce mi vyletěl z kola poslední šroub, to už bylo jasné, že až nahoru nedojedu, ale dostala jsem se kus od křižovatky. Kolo sedělo na disku, a kdyby mělo ještě nějaký šroub, vykroutilo by si ho nad mým rozhodnutím samo.

Začala panika – co teď. Zavolala jsem taťkovi, ten zděšen pravil, ať vezmu zelenou kartu, že je tam někde číslo na asistenci a mám se nechat odtáhnout. Byla jsem tak vyjukaná, že jsem si ho všimla asi až napotřetí, kdy mi taťka se stoickým klidem opakoval, ať se nadechnu a pozorně se dívám, že jsem rozrušená a skutečně tam je. To se ví, že bylo. Na pojišťovně to zvedla paní, jíž jsem nahlásila veškeré potřebné věci, a při otázce, jakou má mé auto barvu, aby ho odtahovka lépe hledala, jsem byla zaskočená asi nejvíce, ale můj smysl pro humor se již začal vracet. Sdělila jsem jí, že obvykle tmavě modrá metalíza, ale nyní je zcela pokrytá pylem. Chvilku se odmlčela, pak se začala smát a řekla, ať vydržím, že mi tam hned někoho pošle.

Položila jsem telefon a snažila jsem se být menší a ještě menší, až skoro nenápadnou. Neb těch pár kolem projíždějících jedinců, kteří zahlédli auto s upadlým kolem a za volantem blondýnu, museli mít situaci vyjasněnou během vteřiny... Tu jsem zahlédla, jak se za mnou z kopce přibližuje mladík a v ruce nese rukavice. Nebylo úniku. Přišel a s úsměvem mi oznámil, že si všiml, že mám nějaký problém, zda nechci pomoc. No, chtěla jsem ho poprosit, zda by mě nemohl vrátit v čase, ale to bylo nereálné. Poděkovala jsem mu a řekla, že mi již jede na pomoc odtahovka a asi nemá cenu, aby se tím zdržoval. Projevil však velké zaujetí, co jsem s tím autem dokázala, a řekl, jestli nevadí, zda se podívá, co se stalo. „Ježiší, vám upadlo kolo, vy nemáte ani jeden šroub.“ „Aha,“ odvětila jsem. (Tou dobou už to pro mě nebyla novinka, fakt jsem si nemyslela, že jsem na odpočívadle a mé auto je unavené.) „Támhle leží poslední šroub, jste ho asi ztratila v zatáčce.“ „Ty jo, no jo, tak to ty další jsou asi na té hlavní silnici, mám je jít posbírat?“ „Ježiš, nikam nechoďte, ještě vás něco přejede, a navíc zřejmě odletěly někam daleko, že byste je těžko hledala.“ Vysvětlil mi, jak by situaci řešil, takže jsem zase chytřejší a vím, že pro nutný převoz na kratší vzdálenost v pohodě stačí, když z každého kola vezmu jeden šroub a kola budou mít místo pěti čtyři šrouby. Ovšem doufám, že to už nebudu potřebovat. „Kam jste chtěla jet?“ „No na jih, 120 km, to mi asi čtyři šrouby stačit nebudou.“ Začal se smát a řekl: „Tak to jistě ne. Musíte si nechat zkontrolovat, jestli není zničený disk a nemá stržené závity.“ Aha, nejvíc stržená jsem byla já. Za chvíli přijela odtahovka, poděkovala jsem tomu sympatickému mladíkovi a rozjela celou historku nanovo pro chudáka z odtahové služby, který musel strávit super cestu s mým autem na korbě z Opatova do Říčan, zpomalován kolonami v každé ulici. To zase byla zkušenost, tentokrát jsem byla otřesená, neb domýšlet, co vše se mohlo stát, mě děsilo, nicméně těžko to předpokládat. Obvykle na slova: „Hele, něco mi drnčí v autě,“ slýchám odpověď: „Ale prosím tě, kdoví co slyšíš, dej si hlasitěji rádio.“ Dnes už se tomu můžu upřímně smát.

A tak jsem poznala své auto do sebemenších šroubků - ložiska, poloosa, motor, váha vzduchu, brzdy, kola... no to bych tu byla dlouho. Přesto to auto bylo senzační, najezdila jsem na něm za 7 let dobrých 200 000 a jezdilo jak víno. Nebýt toho, že jsem stále slýchávala, ať se s ním rozloučím dřív než ono se mnou, a především jsem pro něj již neměla takové využití jako dřív, protože živit zbytečně víc aut je hloupost, nechala bych si ho do „Jituščina muzea“. Stará láska nerezaví, i když mi to auto s každým jarem krásně rozkvétalo. Doufám, že někdo ten můj pojízdný botník ještě ocení, neboť ačkoli má své mouchy, má své závity všechny v pořádku a koleček tak akorát.

Autor: Jitka Zámečníková | neděle 14.4.2019 10:03 | karma článku: 19.64 | přečteno: 810x

Další články blogera

Jitka Zámečníková

„Já ne, to ty!“ Tak kde na to teda vezmeme?

Důchodová reforma, zrušení superhrubé mzdy – zní to zajímavě, konečně zásadní a potřebné věci. Ale kde teď brát, paní Schillerová a Maláčová, viďte?

16.1.2020 v 9:55 | Karma článku: 24.51 | Přečteno: 919 | Diskuse

Jitka Zámečníková

Prodavači, prodavačky, číšníci – koření našeho každodenního života

Odmala mám takovou zvláštní zálibu, užívám si kontakt s prodavači nebo číšníky při svých každodenních nákupech.

15.1.2020 v 11:42 | Karma článku: 19.34 | Přečteno: 661 | Diskuse

Jitka Zámečníková

Babiš – Válková jako vrána k vráně

A máme tu další kauzu, zase se něco nepovedlo. Když nám v tom přímo nefiguruje Andrej Babiš, zaskakuje prezident s těmi, kteří jsou mu sympatičtí. S nominací prof. Válkové na ombudsmanku zase Miloš Zeman šlápl vedle.

12.1.2020 v 7:09 | Karma článku: 44.27 | Přečteno: 5226 | Diskuse

Jitka Zámečníková

Po Babišovi potopa a archa v nedohlednu

Nedělní tragikomický výstup současného premiéra v OVM byl zase zkouškou pro otrlé. Vlastně jsem velmi překvapená, že se ještě neuchýlil k podobným obranným mechanismům, jichž začal užívat Miloš Zeman, a to, že do těchto debat

2.12.2019 v 16:17 | Karma článku: 42.53 | Přečteno: 4494 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Lukáš Burget

Jak Gretu nepustili do elektrárny a jak vypadá záchrana planety v praxi

Ukázkou nebetyčné naivity bylo poslední extempore Grety Thunberg, tentokrát u polské elektrárny Bełchatów. Pod povrchem bulvárního tématu se však nacházejí podstatnější věci.

21.1.2020 v 16:30 | Karma článku: 40.07 | Přečteno: 1913 | Diskuse

David Dvořák

Vondrovic air base pro nevítězící US Army

Skupina Traktor ve své písni Defenestrace zpívá ... "slíbit za druhýho, měl bys přijít o půl svýho. Takhle už to nejde, máme toho dost. Zalezte do děr, doprava i doleva, po Vás potopa i půda spálená..."

21.1.2020 v 9:29 | Karma článku: 38.28 | Přečteno: 1121 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Nenávist je nezdravá a je velmi pracná

Místo dezinformací, informací, polopravd a lží napíši moji subjektivní pravdu, protože nastal čas, kdy ji chci napsat. Asi nebudu jediná, kdo nad zlobou a sprostotou mává rukou. Ono mi ani nic jiného nezbývá, tak mávejte jako já.

21.1.2020 v 7:29 | Karma článku: 17.11 | Přečteno: 874 | Diskuse

Olga Steinerová

Nový rok 2020

-------------------------------------------------- --------------------------------------------------

20.1.2020 v 18:21 | Karma článku: 7.89 | Přečteno: 161 | Diskuse

František Skopal

Světovláda! Fikce nebo realita?

Touha po ovládání lidí i území doprovází celé dějiny naší civilizace. V dřívějších dobách k tomu docházelo hrubou silou. Viz například dobyvatelské snahy Alexandra Velikého, nebo římské říše.

20.1.2020 v 15:55 | Karma článku: 3.47 | Přečteno: 77 | Diskuse
Počet článků 38 Celková karma 32.19 Průměrná čtenost 2294

Nekonfliktní člověk píšící mnohdy o konfliktních tématech, ale vždy s neuvěřitelnou dávkou nadsázky, a pokud je to možné, tak i humoru, protože bez něj je život černobílý...

Najdete na iDNES.cz