Světový pohár v biatlonu 2015 – něco takového se nezapomíná…

I pro mě se historie tohoto sportu začala počítat teprve s olympiádou v Soči. Jak smutné… Ale chválabohu aspoň za toto načasování! K lístkům na Světový pohár v biatlonu 2015 jsem přišla tak nějak náhodou, neplánovaně. Ale o to víc jsem se těšila, že si užiju něco takového přímo na tribuně a v centru dění.  

Od pátku jsem se snažila naladit na fanouškovskou vlnu, vštěpovala si fráze, jež jsou dávno známy dorostům narozeným v modrobíločervených plenkách s vlajkou v ruce, a to vše, abych perfektně zapadla.  (Co kdybych mezi dalšími 35 tisíci lidmi vybočovala – ta ostuda! No a kolaps mexické vlny, kdybych nezvedla včas ruce?! To bych snad musela odevzdat občanku.)

Vyrazili jsme ve čtyřech – v sobotu cesta příhodná, v neděli spíše záhadná a vlivem vánice, která zahalila republiku, také chvílemi náhodná. Najít volné parkoviště byla podmínka, policajti mávající nad hlavami světelnými pendreky připomínali chvílemi závěrečné scény z Titanicu, ale nakonec si díky nim své místo našli všichni.

Davy lidí, kteří se už s auty nevešli na nejbližší parkoviště u arény, buď vyčkávali na svoz autobusem, nebo se vydali tak, jak se k sportu sluší a patří, tedy po svých. Nerada bych však přišla o atmosféru autobusu přecpaného českými fanoušky, a tak jsem zaplesala nad rozhodnutím, že vyčkáme na spoj. Z národních barev jsem ovšem náhle změnila natěšený výraz na zelenou mdlého stavu – na přeplněné zastávce zastavil tranzit tak cca pro 15 lidí s cedulí BIATHLON 2015. No, tak jestli tohle není vtip, tak budeme rádi, když stihneme lidem odcházejícím po závodech podat ruku u východu a prohlídnout si fotky závodníků. Auto se plnilo takovým způsobem, že jsme nevěřili, že na druhé straně lidi zase nevylézají, dokonce padl názor, že bychom řidiče nechali na zastávce a řídil by nějaký fanoušek, ať jich to auto pojme co nejvíce. Naděje naštěstí dodaly následně přijíždějící autobusy, v prvním na sobě fanoušci seděli v patrech (neb po malém faux pas s tranzitem ne každý zachoval klid), ale my už si užívali pohodlí 1 sedačka = 1 fanoušek.

Na zastávce jsme se zařadili do úhledného zástupu lidí a vyrazili v záplavě modré, bílé a červené k tribuně. Úžasné, abych zapadla, uvítala jsem nákup slušivé čepice s logem NMNM (Nové Město na Moravě), sebrala jsem cestou vlaječky s nápisem Kraj Vysočina, které pak byly při fandění spíše na obtíž, a nezapomněli jsme si ani nechat namalovat barvičkami na obličej dvě vlaječky (musím přiznat, že mozaika, která jednomu z nás zůstala na tvářích, když si je ve slabé chvilce namazal krémem, také nebyla k zahození, avšak tento futuristický přístup ostatním moc neprozrazoval – mohl fandit jak Čechům, Rusům, tak i Francouzům.)

Ale ta atmosféra se vstupem do arény – jedno velké WAAAAAAAAAAU, perfektní komentátor, bezvadný výhled na terče, sympatičtí fanoušci a luxusní svařené vínečko! Aplausy, když se objevovali naši závodníci, jsou nepopsatelné, mexické vlny, které byly dokonalejší než v opravdovém moři, a ten jednohlas, když NAŠI stříleli na terče a s každou trefenou ránou zaznělo nadšené a silné HEEEEJ, při nezdaru pak smutné, ale stále věřící AAAA, byl strhující. Něco takového se prostě nedá popsat, to se musí zažít! Takže příště opět SRDCEM!